Přihlásit se    Registrovat

  Hledat
   24. srpna 2016
  
  
           
 Pevné objetí Minimalizovat  

Autorkou terapie pevným objetím je PhDr. Jiřina Prekopová. Úplný a přesný název zní Terapie pevným objetím podle Prekopové (Festhaltetherapie nach Prekop). Během své dřívější psychologické práce s autismem  se J. Prekopová setkala s myšlenkou pevného objetí vypracovanou původně pro autistické děti americkou psycholožkou Marthou Welch (tzv. Holding therapy). Čerpala také z vědeckých poznatků etologa Niko Tinbergena, nositele Nobelovy ceny. A dále z práce Berta Hellingera v oblasti rodinných systémů a konstelací. Metodu pevného objetí tak rozvinula vlastní cestou. Pevné objetí se stalo prostředkem obnovy lásky v rodině.

 

"Vlastně o víc nejde - než aby se obnovila láska mezi rodičem a dítětem a mezi rodiči vzájemně." J.P.

 

 

Pevné objetí je vhodné u osob, jež jsou spolu v úzkém rodinném vztahu (rodiče a děti – bez ohledu na věk, manželé nebo dlouhodobí partneři). Tam, kde je vzájemný vztah natolik narušen, že jej nelze slovy napravit. O pevném objetí můžeme hovořit jako o FORMĚ ŽIVOTA (např. rodina pracuje s konflikty pomocí konfrontace tváří v tvář) nebo jako o možné TERAPII vedené vyškoleným terapeutem (např. kdy projevení negativních emocení něco brání nebo jde-li o usmíření s již zesnulým člověkem).  

 

  "Beru tě takového, jaký jsi."

Autorkou terapie pevným objetím je PhDr. Jiřina Prekopová. Úplný a přesný název zní Terapie pevným objetím podle Prekopové (Festhaltetherapie nach Prekop). Během své dřívější psychologické práce s autismem  se J. Prekopová setkala s myšlenkou pevného objetí vypracovanou původně pro autistické děti americkou psycholožkou Marthou Welch (tzv. Holding therapy). Čerpala také z vědeckých poznatků etologa Niko Tinbergena, nositele Nobelovy ceny. A dále z práce Berta Hellingera v oblasti rodinných systémů a konstelací. Metodu pevného objetí tak rozvinula vlastní cestou. Pevné objetí se stalo prostředkem obnovy lásky v rodině.

 

"Vlastně o víc nejde - než aby se obnovila láska mezi rodičem a dítětem a mezi rodiči vzájemně." J.P.

 

 

Pevné objetí je vhodné u osob, jež jsou spolu v úzkém rodinném vztahu (rodiče a děti – bez ohledu na věk, manželé nebo dlouhodobí partneři). Tam, kde je vzájemný vztah natolik narušen, že jej nelze slovy napravit. O pevném objetí můžeme hovořit jako o FORMĚ ŽIVOTA (např. rodina pracuje s konflikty pomocí konfrontace tváří v tvář) nebo jako o možné TERAPII vedené vyškoleným terapeutem (např. kdy projevení negativních emocení něco brání nebo jde-li o usmíření s již zesnulým člověkem).  

 

  "Beru tě takového, jaký jsi."

 Vytiskout    
           
 Nejčastější otázky a odpovědi Minimalizovat  

(přeloženo z www.prekop-festhalten.de )

Co je to vlastně pevné objetí?
Je to šance pro dva osudově úzce spjaté lidi vyjádřit bolestivý, slovně nezvládnutelný vztahový konflikt, urovnat ho a usmířit se, přičemž se oba dva pevně drží.

Co to znamená „osudově spjatí lidé“?
Rodiče a děti v jakémkoli věku, manželé, dlouhodobí partneři.

A co učitelé?
Ti ne, pouze pokud se žák nachází v silné emocionální krize, která se nedá zvládnout. Potom učitel jedná jako zástupce rodičů.

Musí být pevné objetí tak pevné?
Objetí v náručí je pevné, přesto měkké a vciťující se. Čím hlubší je bolest, tím více vyžaduje člověk pevnosti, žádá více jistoty v objetí. Obrázky šokovaných teroristických obětí v New Yorku nebo obětí tsunami v jihovýchodní Asii máme čerstvě v paměti.

Co mají takovéto katastrofy společného s rodinnými vztahovými krizemi?
Pro dítě je masivní, neusmířený spor rodičů nebo strach z odloučení přesně taková existenční katastrofa. Spor je něco normálního, jde jen o to, aby ti dva co možná nejdříve, ještě než slunce zapadne, dostali příležitost k usmíření. Pevné objetí je neúčinější médium tehdy, kdy slova nestačí.

Co se děje při pevném objetí?
Oba zúčastnění mají právo zcela otevřeně a bez obav, avšak kultivovaně, své zraněné pocity vykřičet a vyplakat. Pokaždé je to emocionální konfrontace tváří v tvář, od žlučníku k žlučníku, od srdce k srdci. Všechen jed musí z břicha a všechny slzy ze srdce, dokud láska znovu neproudí.

Co znamená „kultivovaně“?
Nejde o tělesný souboj – rány, kousání, kopání, dušení, nadávky jsou zakázany. Pevné objetí funguje jako závazek, že se oba dva budeme tak dlouho držet, dokud bolest nebude vyjádřena tak, abychom se jeden do druhého mohli vcítit, abychom si mohli porozumět a obnovit lásku.

To připomíná archaický obraz Jakuba bojujícího s andělem: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“
Ano, neznám žádné ryzejší cvičení empatie a kultivaci agresivních výpadů jako to, co nabízí pevné objetí. Lidská tvář se zde stává vysílačem a přijímačem pocitů. V konfrontaci se používá pouze oční kontakt, mimika a hlas. Spor má být ukočen dokud slunce nezajde, jak stojí v Bibli.

Stále je slyšet obava, jestli při pevném objetí nelámeme dítěti jeho vůli?
Otázka svobodné vůle a její respektování jsou naše nejdůležitější etická témata. Kdyby byla při pevném objetí vůle zlomena, bylo by to neodpustitelné provinění proti lidské důstojnosti. Aby se tomu zabránilo, řídí se pevné objetí určitými kritérii. Je otázkou co pod pojmem vůle rozumíme a na jakém vývojovém stupni se vůle vyvíjí. Svobodnou vůli člověk používá teprve tehdy, když může volit mezi různými alternativami, na základě svých duševních schopností může vidět dobré nebo špatné důsledky svého rozhodnutí učiněného svobodnou vůlí. Tak daleko malé dítě ještě není. Ještě nemůže rozhodovat, jestli chce být chráněno nebo ne. Když pubertující se sebevražednými sklony v pažích svého otce křičí „pusť mě, nechci tě, chci zemřít“ nemůžeme jeho vůli jako svobodnou vůli interpretovat. Navíc musí otec vycítit jeho rozštěp lásky a nenávisti, který ho žene k útěku ze života, a musí mu dopomoci k přijetí života.

Jak prakticky poznám, že byl proces pevného objetí ukončen?
To nastane tehdy když mají oba dva jas, třpyt v očích a rádi v klidu spočinou ve společném objetí.

Kým byl tento způsob zvládání konfliktů objeven?
Nikým. To je právě to podivuhodné. Tento způsob se vyvinul během evoluce. Pokaždé znovu žasnu nad moudrostí zákonů stvoření, podle kterých se člověk tu nejvyšší formu lásky, totiž lásku k nepříteli, prakticky učí.Tuto bezpodmínečnou lásku se dítě učí v prvních dvou až třech letech života, když je v těle matky a poté nošeno v šátku. V teple hnízda dítě vnímá tuto vzniklou vazbu a dialog s matkou a postupně také s ostatními vztahovými osobami. Učí se vyjádřit hněv bez strachu, že bude potrestáno. U Indiánů nebude dítě za trest posláno pryč do pralesa, když v šátku zlobí svou matku. Dostane samozřejmě zpětnou vazbu, ale bude dále nošeno a snášeno takové, jaké je.

Pevné objetí může být popsáno jako evolučně podmíněný způsob opatrování malých dětí.
Ano, přesně. Člověk totiž patří jako opice k primátům. A svou biologickou výbavou přináleží k rodu hnízdonošů. Ať dítě chce nebo nechce bude na těle svého nosiče nošeno tak dlouho, dokud projevy jeho vzdoru a vzteku neodezní.

Pro mnohé je to absurdní představa držet někoho v náručí nebo se nechat držet, když proti těmto lidem cítím zlost. Je to normální?
Tyto názory jsou docela normální, biologicky podložené. Sklon k útoku, ale především k útěku při konfliktu je primitivní instinkt, který je vrozený všem živým tvorům. Tento instinkt máme my lidé společný se zvířaty. Dokud mozek dítěte není zralý na to, aby dokázalo prosadit svou vůli, je dítě neustálou tělesnou přítomností vztahových lidí chráněno před osvojením si bezcitného chování. V šátku je jak primitivní útok či útěk nemožný. Naprostá výchova srdce!

Neznamená to snad, že bychom měli původní formu péče o malé děti, kdy jsou nošeny v šátku, znovu začít používat?
V žádném případě. Jenom v prvním roce života potřebuje dítě nosit. Protože na svět přichází jako velmi nezralé. Potom by mělo mít možnost se vždy volně pohybovat, aby si procvičilo svoji zvědavost a samostatnost. Když dostane dítě v období vzdoru velkou zlost na matku či otce, je pevné objetí jediná možnost ke zmírnění agrese a k obnovení lásky.

Co se tímto dítěti předává? Známé přísloví říká: „Starého psa novým kouskům nenaučíš.“
Následky odcizení lidí svým biologickým potřebám jsou nám dnes hořce známy. Když dítě zažilo bolest z přerušené vazby s matkou, může jako dospělý jen stěží navázat důvěrné vazby s jinými osobami. Když se dítě naučilo být při konfliktu posláno pryč, je vybaveno pro rozvod, nikoli pro setrvání v manželství i v těžkých časech. Pak potřebuje člověk psychoterapeutickou pomoc, pevné objetí je jedna z nich.

Jak probíhá pevné objetí?
Začínáme od kořenů. Tím, že mohl člověk dospět, měl by svoje rodiče uctívat a pokud možno také milovat. Takže pozveme babičku anebo dědečka, aby na matraci konečně svou dlouholetou bolest projevili a odžili. Nezřídka pochází bolest z nepovedeného porodu. V těchto případech slouží pevné objetí jako rehabilitace zážitků z porodu. Zajisté existují také jiná traumata, například týrání, zneužívání, opuštění. Stejně tak systemické propletence, které člověku nedovolí postavit se dospělému životu. Pro případ, kdy rodiče nejsou dosažitelní, jsme vyvinuli terapii s vizualizací v náručí doprovázejícího přítele. Tato usmiřovací terapie je vedle partnerské terapie naší nejčastější intervencí. Teprve potom jsou rodiče dobře připraveni podržet své vlastní děti.

(přeloženo z www.prekop-festhalten.de )

Co je to vlastně pevné objetí?
Je to šance pro dva osudově úzce spjaté lidi vyjádřit bolestivý, slovně nezvládnutelný vztahový konflikt, urovnat ho a usmířit se, přičemž se oba dva pevně drží.

Co to znamená „osudově spjatí lidé“?
Rodiče a děti v jakémkoli věku, manželé, dlouhodobí partneři.

A co učitelé?
Ti ne, pouze pokud se žák nachází v silné emocionální krize, která se nedá zvládnout. Potom učitel jedná jako zástupce rodičů.

Musí být pevné objetí tak pevné?
Objetí v náručí je pevné, přesto měkké a vciťující se. Čím hlubší je bolest, tím více vyžaduje člověk pevnosti, žádá více jistoty v objetí. Obrázky šokovaných teroristických obětí v New Yorku nebo obětí tsunami v jihovýchodní Asii máme čerstvě v paměti.

Co mají takovéto katastrofy společného s rodinnými vztahovými krizemi?
Pro dítě je masivní, neusmířený spor rodičů nebo strach z odloučení přesně taková existenční katastrofa. Spor je něco normálního, jde jen o to, aby ti dva co možná nejdříve, ještě než slunce zapadne, dostali příležitost k usmíření. Pevné objetí je neúčinější médium tehdy, kdy slova nestačí.

Co se děje při pevném objetí?
Oba zúčastnění mají právo zcela otevřeně a bez obav, avšak kultivovaně, své zraněné pocity vykřičet a vyplakat. Pokaždé je to emocionální konfrontace tváří v tvář, od žlučníku k žlučníku, od srdce k srdci. Všechen jed musí z břicha a všechny slzy ze srdce, dokud láska znovu neproudí.

Co znamená „kultivovaně“?
Nejde o tělesný souboj – rány, kousání, kopání, dušení, nadávky jsou zakázany. Pevné objetí funguje jako závazek, že se oba dva budeme tak dlouho držet, dokud bolest nebude vyjádřena tak, abychom se jeden do druhého mohli vcítit, abychom si mohli porozumět a obnovit lásku.

To připomíná archaický obraz Jakuba bojujícího s andělem: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“
Ano, neznám žádné ryzejší cvičení empatie a kultivaci agresivních výpadů jako to, co nabízí pevné objetí. Lidská tvář se zde stává vysílačem a přijímačem pocitů. V konfrontaci se používá pouze oční kontakt, mimika a hlas. Spor má být ukočen dokud slunce nezajde, jak stojí v Bibli.

Stále je slyšet obava, jestli při pevném objetí nelámeme dítěti jeho vůli?
Otázka svobodné vůle a její respektování jsou naše nejdůležitější etická témata. Kdyby byla při pevném objetí vůle zlomena, bylo by to neodpustitelné provinění proti lidské důstojnosti. Aby se tomu zabránilo, řídí se pevné objetí určitými kritérii. Je otázkou co pod pojmem vůle rozumíme a na jakém vývojovém stupni se vůle vyvíjí. Svobodnou vůli člověk používá teprve tehdy, když může volit mezi různými alternativami, na základě svých duševních schopností může vidět dobré nebo špatné důsledky svého rozhodnutí učiněného svobodnou vůlí. Tak daleko malé dítě ještě není. Ještě nemůže rozhodovat, jestli chce být chráněno nebo ne. Když pubertující se sebevražednými sklony v pažích svého otce křičí „pusť mě, nechci tě, chci zemřít“ nemůžeme jeho vůli jako svobodnou vůli interpretovat. Navíc musí otec vycítit jeho rozštěp lásky a nenávisti, který ho žene k útěku ze života, a musí mu dopomoci k přijetí života.

Jak prakticky poznám, že byl proces pevného objetí ukončen?
To nastane tehdy když mají oba dva jas, třpyt v očích a rádi v klidu spočinou ve společném objetí.

Kým byl tento způsob zvládání konfliktů objeven?
Nikým. To je právě to podivuhodné. Tento způsob se vyvinul během evoluce. Pokaždé znovu žasnu nad moudrostí zákonů stvoření, podle kterých se člověk tu nejvyšší formu lásky, totiž lásku k nepříteli, prakticky učí.Tuto bezpodmínečnou lásku se dítě učí v prvních dvou až třech letech života, když je v těle matky a poté nošeno v šátku. V teple hnízda dítě vnímá tuto vzniklou vazbu a dialog s matkou a postupně také s ostatními vztahovými osobami. Učí se vyjádřit hněv bez strachu, že bude potrestáno. U Indiánů nebude dítě za trest posláno pryč do pralesa, když v šátku zlobí svou matku. Dostane samozřejmě zpětnou vazbu, ale bude dále nošeno a snášeno takové, jaké je.

Pevné objetí může být popsáno jako evolučně podmíněný způsob opatrování malých dětí.
Ano, přesně. Člověk totiž patří jako opice k primátům. A svou biologickou výbavou přináleží k rodu hnízdonošů. Ať dítě chce nebo nechce bude na těle svého nosiče nošeno tak dlouho, dokud projevy jeho vzdoru a vzteku neodezní.

Pro mnohé je to absurdní představa držet někoho v náručí nebo se nechat držet, když proti těmto lidem cítím zlost. Je to normální?
Tyto názory jsou docela normální, biologicky podložené. Sklon k útoku, ale především k útěku při konfliktu je primitivní instinkt, který je vrozený všem živým tvorům. Tento instinkt máme my lidé společný se zvířaty. Dokud mozek dítěte není zralý na to, aby dokázalo prosadit svou vůli, je dítě neustálou tělesnou přítomností vztahových lidí chráněno před osvojením si bezcitného chování. V šátku je jak primitivní útok či útěk nemožný. Naprostá výchova srdce!

Neznamená to snad, že bychom měli původní formu péče o malé děti, kdy jsou nošeny v šátku, znovu začít používat?
V žádném případě. Jenom v prvním roce života potřebuje dítě nosit. Protože na svět přichází jako velmi nezralé. Potom by mělo mít možnost se vždy volně pohybovat, aby si procvičilo svoji zvědavost a samostatnost. Když dostane dítě v období vzdoru velkou zlost na matku či otce, je pevné objetí jediná možnost ke zmírnění agrese a k obnovení lásky.

Co se tímto dítěti předává? Známé přísloví říká: „Starého psa novým kouskům nenaučíš.“
Následky odcizení lidí svým biologickým potřebám jsou nám dnes hořce známy. Když dítě zažilo bolest z přerušené vazby s matkou, může jako dospělý jen stěží navázat důvěrné vazby s jinými osobami. Když se dítě naučilo být při konfliktu posláno pryč, je vybaveno pro rozvod, nikoli pro setrvání v manželství i v těžkých časech. Pak potřebuje člověk psychoterapeutickou pomoc, pevné objetí je jedna z nich.

Jak probíhá pevné objetí?
Začínáme od kořenů. Tím, že mohl člověk dospět, měl by svoje rodiče uctívat a pokud možno také milovat. Takže pozveme babičku anebo dědečka, aby na matraci konečně svou dlouholetou bolest projevili a odžili. Nezřídka pochází bolest z nepovedeného porodu. V těchto případech slouží pevné objetí jako rehabilitace zážitků z porodu. Zajisté existují také jiná traumata, například týrání, zneužívání, opuštění. Stejně tak systemické propletence, které člověku nedovolí postavit se dospělému životu. Pro případ, kdy rodiče nejsou dosažitelní, jsme vyvinuli terapii s vizualizací v náručí doprovázejícího přítele. Tato usmiřovací terapie je vedle partnerské terapie naší nejčastější intervencí. Teprve potom jsou rodiče dobře připraveni podržet své vlastní děti.

 Vytiskout    
           
   Minimalizovat  

Archaickým obrazem pevného objetí je starozákonní zápas Jakuba s andělem. Anděl s Jakubem zápasil, drželi se a když chtěl anděl odejít, tak ho Jakub pěkně podržel a řekl mu: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“ To znamená – nemůžeme od sebe odejít, dokud jsme se nesmířili. J.P.

Archaickým obrazem pevného objetí je starozákonní zápas Jakuba s andělem. Anděl s Jakubem zápasil, drželi se a když chtěl anděl odejít, tak ho Jakub pěkně podržel a řekl mu: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“ To znamená – nemůžeme od sebe odejít, dokud jsme se nesmířili. J.P.

 Vytiskout