Přihlásit se    Registrovat

  Hledat
   25. listopadu 2017
  
  
           
 Pevné objetí jako životní forma Minimalizovat  

Pevné objetí (dále PO) představuje cestu k obnově lásky v rodině. Bezpodmínečné lásky rodičů k dětem, dětí k rodičům a dlouhodobých partnerů navzájem. Je to možná forma smírného řešení konfliktů v rodině. Je to v podstatě terapie pevným objetím provozována spontánně a instinktivně v běžném životě.


 Pachamama, Jane Ray, Londýn



"Největší chybou ve výchově je, když rodiče nedají dítěti lásku. Láska je princip. Když dítě není milováno rodiči a necítí se být milováno, nedovolí si jít svou cestou. Nenaučí se od nich přijímat lásku a dávat ji dál. Některé děti mají to štěstí, že jsou třeba milovány babičkou, sousedkou nebo učitelkou, ale to už jsou okliky. Původně je Bohem myšleno, že dítě dostane lásku už v lůně maminky. Čili maminka je ta první, která lásku dítěti dává. Tatínek taky, ale ten přistupuje v daru lásky až o něco později." J.P.

 
V jakých situacích lze používat PO? Lze i v běžných denních situacích, když se dítě vzteká, že třeba jdeme jinam, než chce ono, vyhrabuje květináč, pouští sporák a jiné zásadnější věci?

Když poslouchám tyhle „poruchy chování“, myslím, že se jedná o dítě v období vzdoru. To není pubertující dítě. Je to dítě, které provokuje, které vzdoruje, které dělá přesně opak toho, co se po něm chce. A tady, když si nedá říct, opravdu potřebuje PO. Když si dá říct, nechá sporák v klidu a přestane se ho dotýkat, je to v pořádku. Ale pokud to dělá i nadále, tak je v podstatě jediná dobrá možnost. Dítě se vezme do náruče, ale ne proto, aby se ukonejšilo, aby se odvedla pozornost. To ne! Musí vědět, že máma má taky vztek a že máma se hněvá. Maminka mu to musí říct, od srdce k srdci a tváří v tvář. „To mě vzteká, když mě neposloucháš!! A když máš takový vztek, že děláš opak toho, co od tebe chci. Tak to vykřič u mě v náručí. Vztekej se a řekni: Já mám na tebe vztek, mámo.“ Během PO se musí dítěti dát návod, jak může svůj vztek vyjádřit. Ne těmito destruktivními činy a provokacemi. Musí dostat příležitost vztek vyjádřit a dostat zpětnou vazbu od maminky – „tak ten vztek vykřič a já tě podržím tak dlouho, až nám bude oběma dobře“.
Tahle emoční konfrontace je zcela přirozená cesta k tomu, aby dítě bylo svobodné pro citové projevy, ale aby současně uznalo i hranici, kterou nesmí překročit. Nesmí bít, maminka ho nesmí bít. Na to potřebuje tvář. Ve tváři máme média ke konfrontaci citů. Tam je mimika, tam je hlas, v hlase je křik nebo pláč nebo slova. Oční kontakt, čili obličej je jediná vysílačka, která vysílá, ale taky přijímá. Protože dítě se také dívá mamince do tváře a vidí, jak je maminka smutná, nebo jak maminka má vztek, nebo jak ho má maminka i přesto ráda. Jedině tohle je možnost, jak se vcítit, to je cvičení empatie.

Tohle cvičení dělají přirozeným způsobem všechny přírodní národy, které ještě nejsou infikovány technikou a izolací, kde dítě je nošeno v šátku. Tím, že je nošeno v šátku, je mu zabráněno v útěku od maminky. Ale taky maminka ho nemůže poslat někam do pokojíku a zavřít za ním dveře. Maminka na severním pólu, eskymačka, ho musí podržet v šátku, v kožešinách na srdci, i když dítě zlobí. Řekne mu: „Ty mě nekousej! To mě bolí!“ Ale podrží dítě dál. Děti nejsou trestány odnětím lásky. Trest odnětí lásky je pro dítě strašný trest. Samozřejmě, že každé dítě zmlkne nebo dostane strach, že není milováno, když je trestáno vyhozením za dveře. Když se dítě vyhodí do jiného pokoje, zavře do sklepa, dává se mu tím najevo „Já tě nemiluju bezpodmínečně. Já tě miluju jenom, když se chováš slušně. Dítě se nemůže spolehnout na lásku, bere se mu důvěra v lásku. To je nejstrašnější trest. To snad je facka lepší, i když jsem proti fackám, když se láska hned potom obnoví. Než vyhození od sebe, než vydědění z mé náruče - já tě takhle nemám ráda. Dítě nemůže být nikdy jaksepatří volné. Tam se hřeší proti Bohu.

 

Mohou PO používat i manželé mezi sebou v konfliktech?

 

 ANO, tam se musí začinat! Nezačínat u dětí, ty jsou výslednicí manželského vztahu. Děti se musí dívat jak rodiče, když mají konflikt (který se ale hodí pro dětské ucho, kterému dítě rozumí) se mezi sebou podrží, alespoň za ruce, podívají se tváří v tvář a řeknou si vzájemně, co mě zlobí a co mě hněvá a co mě bolí. Smíří se v tomtéž náručí. Říká se než slunce zapadne. Konflikt se nesmí táhnout dlouho, trápí to děti. Kolínská univerzita v Německu dělala výzkum o straších dítěte. A zjistili, že třetina německých dětí trpí masivními strachy, které jim nedovolí koncentrovat se netoliko na učení ale i na hru. Snažili se zjistit příčiny strachů. Jedná se o strachy, že ztratí rodiče. Že rodiče od sebe odejdou, že maminka odejde, že tatínek odejde. Tento strach ztratit rodinu je největším strachem dítěte. Čili rodiče musí dítěti ukázat, že konflitky samozřejmě mají, nejsou vždy jednoho mínění, ale starají se o to, aby se usmířili. A to je úkol celého pevného objetí. 
(z rozhlasové relace Kafemlýnek, radia Proglas, celý rozhovor viz Články)

 

 

 

 

 

 

 

 

 Paní doktorko, teorie vaší terapie pevným objetím zní prostě. Člověka, který je zaplaven nějakým druhem silné negativní emoce sevře v náručí blízká osoba a drží tak dlouho, až se zlost, strach či momentální nenávist změní v pokoj, smíření a lásku. Jaké předpoklady musí být splněny, aby tento způsob zklidnění zafungoval?

Nejde jen o zklidnění. Jde především o obnovu lásky v situacích, kdy dva osudově spjatí lidé, především tedy manželé nebo děti a rodiče, mají stav vzájemného souznění tak vážně pokažený, že nejsou schopni se vyjádřit slovy a usmířit se. Jde o situace, kdy se člověk nachází ve stavu exploze, je pod vlivem hormonů a vlastně se dá říci, že v tu chvíli nad ním vládne limbická část jeho mozku, která mu zastíní jeho rozum, svědomí a odpovědnost za lásku, a pudí ho k brutální agresi nebo útěku. To je chvíle pro pevné objetí. Budiž řečeno, že limbické hormonální centrum v mozku je nám společné se zvířaty, např. i s krokodýli či vlky. Ve vypjatých situacích si člověk musí připomenout, že je člověk, a ne zvíře. Musí nasadit svou vůli, aby se s tím, kdo mu udělal bolest, konfrontoval kultivovaným způsobem. Např. matka zuřícího dítěte si v takovou chvíli řekne - já tě nezbiju, já tě nepošlu nikam do samoty, ale sevřu tě u sebe v náručí a tam tě podržím tak dlouho, dokud tu svou zlost nebo žal nebo smutek nevykřičíš a nevypláčeš. A já ti chci zase ukázat mou zlost a bolest. Abys věděl, jak mi je. Tak se budeme my dva spolu konfrontovat, od žlučníku ke žlučníku, od srdce k srdci, zkrátka tváří v tvář, a to nám pomůže, vyjádřit zraněné city a vzájemně se vcítit a pochopit.

 

Co když dojde k tomu, že se objímaná osoba dotyku brání? Co když dokonce reaguje vzpouzením nebo násilím?

Tady se musí rozlišovat, zda jde o dítě nebo o dospělého. Dospělou osobu samozřejmě nelze držet přes moc a musíme respektovat její svobodnou vůli, jinak by přece šlo o formu znásilnění. U malého dítěte je to jiné, to ještě ke svobodné volbě nemá potřebnou zralost. Není schopno dohlédnout důsledku svých rozhodnutí. Dítě např. křičí: "Jdi pryč, já nechci žádnou mámu!" Takže je jasné, že matčino objetí je tu od toho, aby dítě ujistilo, že stav po kterém volá, není v pořádku, a je potřeba, aby dítě tím víc pocítilo, jak matčinu lásku naopak potřebuje a jak se v ní nakonec celé zahojí. Větší děti potřebují předem vysvětlení, proč se v rodině pevné objetí jako životní forma pěstuje. Hlavně má dítě na vlastní oči vidět, že i rodiče, když jsou v rozporu, se v pevném objetí usmíří dříve než zapadne slunce a že se ani nebijí, ani od sebe neodcházejí.

 

Potřebuje dítě nejprve s touto metodou získat nějakou zkušenost? Je ze strany rodičů zapotřebí třeba i několik pokusů, než pevné objetí při řešení konfliktních situací zdomácní?

Ano. Dítě musí získat zkušenost, že je nutné projít krizí a vyřešit ji, aby láska nakonec zvítězila. Když dítě zjistí, že spolu s mámou nebo tátou takovou ošklivou chvíli překonali a že jejich láska zase rozkvetla, tak se z toho těší a ví, že tak je to dobré. Rozhodně tedy nejde o nějaké mechanické sevření dítěte v náruči tak dlouho, až ochabne - něco takového by bylo v naprostém rozporu s původní ideou metody pevného objetí podle Prekopové! Já jsem svou metodu musela přímo takto nazvat, aby bylo jasno, že nejde jen o to chytit vzdorovité dítě do náručí a počkat, až se vzdá, jak si to někteří vykládali. Nejde o potlačovací výchovný prostředek! Pro mě je zásadní ten moment obnovy bezpodmínečné lásky. Nejde o vymáhání slibů typu: "Řekni, že už to nikdy neuděláš!". Ne. Jde o to sdělit dítěti: "Mám tě ráda takového jaký jsi, ale když se chováš takto, tak mě to bolí, a chci, abys to věděl.

 

Podle čeho lze poznat, že objetí je již možno ukončit?

Když dojde k radosti z opětovného navázání vztahu. Když objímaný i objímající zase vědí, že patří k sobě za každé situace. Jde o obnovu bezpodmínečné lásky, bez které to v žádné rodině nemůže na dlouho dobře fungovat. 
(z rozhovoru E. Labusové s J. Prekopovou, převzato z
www.evalabusova.cz

, celý rozhovor viz Články)

  

 

 

 Není-li dítě dost milováno, netroufne si jít vlastní cestou. J.P.

 


 Vytiskout    
           
       
   Minimalizovat  

 Rodiče jsou velcí, dítě malé, rodiče dávají výchovu, dítě bere výchovu, rodiče dávají vzor, dítě bere vzor. Dítě očekává, že u rodičů je ANO u obou ANO, a NE je u obou NE. A když táta řekne ANO, máma s tím souhlasí, a taky řekne ANO. A když máma řekne NE, táta s tím souhlasí, přesto, že o tom není přesvědčený. Protože dítě to potřebuje pro klid svého srdce. Proto, aby mohlo mít oba rodiče rádo.  J.P.

 Vytiskout